Tady vůbec nejde o to, jestli se to někomu líbí nebo nelíbí a jak to někomu přijde. Vnitřní záležitosti každého státu jsou právně jasné dané. Přes to nejede vlak. Vše co se děje na uzavřeném vlastním území nějakého státu je výlučně v jeho pravomoci. A každý, kdo pod jakoukoliv záminkou do cizí země vstoupí je obyčejným agresorem. A to je to, oč tu běží.Luky píše:Vláda pomocí znárodnování podniků a předávání svým synům, minimálně nadpoloviční podíl ve všech významných firmách a exodus dvaceti tisíc italů mi nepřijde jako vnitrostátní záležitost, která se týká pouze a jedině obyvatel té oné země.

Ještě poznámka pod čarou - jsem v kontaktu s několika lidmi, kteří v Libyi a i dalších afrických nebo arabských státech strávili mnoho let a mohou tak docela dobře porovnávat.

A teď pár věcí, které uvnitř země za tu dobu učinil:Luky píše:Plukovník Kaddáfí je u moci již přes 40 let!
V zahraniční politice utužoval vztahy s arabskými zeměmi. V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti. Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. V době, kdy přebíral vládu, patřila Libye k nejchudším zemím světa; dnes má nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 % na 88 %. Vytvořil zdravotnickou síť na dobré úrovni (před jeho nástupem k moci bylo 10 % Libyjců slepých, v některých oblastech polovina lidí trpěla trachomem, více než třetina kojenců umírala do jednoho roku). Průměrný věk dožití je dnes nejvyšší na kontinentě (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Veřejný dluh je druhý nejnižší na světě.
V roce 2002 stál u zrodu Africké unie, jejíž snahou je postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických. - což se samozřejmě zemím těžícím z Africké chudoby moc nelíbí.
V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století udržoval poměrně dobré vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi socialistického bloku. Odborníci z těchto zemí se výraznou měrou podíleli na budování libyjského ropného průmyslu a infrastruktury. Uvedené státy byly také hlavními dodavateli zbraní pro libyjskou armádu a letectvo během Studené války. V posledních letech jsou největšími dodavateli zbraní země Západu (Británie, Německo, Francie).... atd atd ...
Zdroj textu - Wikipedia.