Gajgr. Smrtonosná past. Čtení před spaním o třech dějstvích.
Napsal: sob led 19, 2013 12:20
Je podvečer, zaparkoval jsem a jdu domů. Všude je klid, ulice je prázdná, některá okna svítí. Zbytky sněhu a ledu křupou pod nohama.
Dělal jsem přesčas. Nic těžkýho, nic nepříjemnýho, ale už su konečně doma. Otvírám bránku a předemnou cosi zaklepe. Zavřu bránku, jdu po chodníku a zase - vedle mně něco zaklepe. Potichu, tlumeně, ale jakoby důrazně, jako by to bylo volání o pomoc. To je divný, co se děje? Jdu dál, hledám klíče v kapse. Zase. Zase klepe. Nějaké plechové zavrtění a zaklepání. Kape voda v rýně. Pod nulou?
Všechno je zmrzlé na kost. Jdu k rýně, poslouchám, a NĚKDO z rýny na mně klepe a prosí o pomoc. Z posledních sil, šustne, zaklepe a ztichne. Zaťukám naproti a nic. Ticho. Zaklepu znovu a jemné plechové šustnutí zevnitř. Napětí. A zase ticho. Nikde nikdo, podvečerní ulice je bez živáčka. A zase! někdo z rýny zažadonil o kousek světla a svobody! Klekám k rýně, otvírám prsty přimrzlou vpusť do kanalizace - gajgr. Nejde to. Je to úplně přimrzlý. Všechno studí.
Pobouchám to pěstí, snad toho chudáka nevystraším, už ani nedutá. Uvolnil jsem dekl, otevřel ho a vidím divnou věc. V gajgru je zpětná klapka, aby voda z rýny tekla do kanálu. Ale aby se korozivní páry z odpadu nedostaly zpět a nekorodovaly plechové svody. Zpod klapky něco trčí, co tam nepatří! A teď se to pohnulo! Koukám a v gajgru někdo je a nemůže ven! Beru za zpětnou klapku a vysazuju jí ven. Vykoukla na mně k smrti vyděšená očka... jen na vteřinu. Cesta byla volná. Cesta ke světlu, k volnosti. A možná k delšímu životu.
____________________________________________________________________________
Ne vždycky člověk přijde včas. O to víc musí být pozorný.
Dělal jsem přesčas. Nic těžkýho, nic nepříjemnýho, ale už su konečně doma. Otvírám bránku a předemnou cosi zaklepe. Zavřu bránku, jdu po chodníku a zase - vedle mně něco zaklepe. Potichu, tlumeně, ale jakoby důrazně, jako by to bylo volání o pomoc. To je divný, co se děje? Jdu dál, hledám klíče v kapse. Zase. Zase klepe. Nějaké plechové zavrtění a zaklepání. Kape voda v rýně. Pod nulou?
Všechno je zmrzlé na kost. Jdu k rýně, poslouchám, a NĚKDO z rýny na mně klepe a prosí o pomoc. Z posledních sil, šustne, zaklepe a ztichne. Zaťukám naproti a nic. Ticho. Zaklepu znovu a jemné plechové šustnutí zevnitř. Napětí. A zase ticho. Nikde nikdo, podvečerní ulice je bez živáčka. A zase! někdo z rýny zažadonil o kousek světla a svobody! Klekám k rýně, otvírám prsty přimrzlou vpusť do kanalizace - gajgr. Nejde to. Je to úplně přimrzlý. Všechno studí.
Pobouchám to pěstí, snad toho chudáka nevystraším, už ani nedutá. Uvolnil jsem dekl, otevřel ho a vidím divnou věc. V gajgru je zpětná klapka, aby voda z rýny tekla do kanálu. Ale aby se korozivní páry z odpadu nedostaly zpět a nekorodovaly plechové svody. Zpod klapky něco trčí, co tam nepatří! A teď se to pohnulo! Koukám a v gajgru někdo je a nemůže ven! Beru za zpětnou klapku a vysazuju jí ven. Vykoukla na mně k smrti vyděšená očka... jen na vteřinu. Cesta byla volná. Cesta ke světlu, k volnosti. A možná k delšímu životu.
____________________________________________________________________________
Ne vždycky člověk přijde včas. O to víc musí být pozorný.