Jak tak čtu zážitky z cesty do a z Itálie, tak též přidám jednu osobní zkušenost, shodou okolností taky ze zpáteční cesty z Itálie. Bylo to v devadesátém nebo jednadevadesátém roce a dopravu tehdy zajišťovala jakási firma z Rousínova se skutečně luxusní dálkovou Karosou. Luxusní zcela oprávněně, protože takhle vybavenou Karosu jsem nikdy před tím, ale ani potom neviděl. Mimo parádních sedaček s bílými opěrkami hlavy, stojí za zmínku v té době ještě ne obvyklá klima, TV s docela velkou obrazovkou, lednička a malý bar. Plno dalších drobností v okolí řidičova pracoviště si už po letech ani nevybavuju, ale vím, že "tam toho bylo hodně".
Obdobné úpravy měla firma provedené i "pod kapotou". Jednak poladěný motor a zejména skryté přídavné palivové nádrže na asi 1.200 litrů nafty. Díky nim mohli jezdit i ty nejdelší štreky prakticky bez tankování, tedy na naši tehdy ještě výrazně levnou naftu. U nádrží měli panel s přepouštěcími kohouty a čerpadlem a v cíli nebo při zastávkách přečerpávali. No prostě fakt vymazlený kousek.
Na zpáteční cestě jsme si ale užili trošku vzrušení. Jeli jsme takhle nocí, ustálenou téměř maximální rychlostí, po dálnici někde mezi Grazem a Vídní, když tu se pojednou objevily takové slabounké vibrace. Pár okamžiků na to se v zadní části autobusu začal šířit pach spáleniny následovaný lehkým dýmem. Někdo ze zadní části busu ještě stačil na řidiče zavolat, že hoříme, ale v ten okamžik se všechno v autobusu vč. lidí začalo řítit dopředu. Autobus zůstal stát skoro na fleku. Řidiči se ještě v poslední okamžik podařilo přiblížit se na krajnici ke svodidlům. Všude v autobusu i venku kolem byla oblaka kouře. Od zadních kol stoupal dým, ten se však velice rychle rozptýlil a pak přetrvával jen pach spálené gumy. Co jsme viděli, tak za autobusem se po asfaltu do dáli táhly dvě obrovské černé čáry. Poté, co se řidiči snažili s autobusem kousek popojet ještě víc ke kraji, což vůbec nešlo, bylo jasno - zadřená zadní náprava. Teď už si nepamatuji, jestli diferenciál, nebo reduktory, ale něco z toho.
Teď nastala otázka, jak to vyřešit. Autobus plný lidí s báglama, mobily tehdy ještě neexistovaly, ... Řešení se však záhy našlo. Jelikož jsme jeli v klasickou turnusovou dobu, jeli jsme opravdu velice svižně a navíc jsme vyráželi poměrně brzy, znamenalo to, že většina dalších čs. autobusů jiných CK, jedoucích ze stejného směru, je za náma a dřív nebo později kolem nás musí projet.
Řidiči s průvodcem začali tedy zastavovat jiné čs. busy a pokud to jejich obsazenost dovolovala, nabíraly naše pasažéry. Nutno podotknout, že většina busů u nás zastavila samovolně a jejich řidiči se snažili pomoct. Mnohdy naše lidi odvážely i autobusy, které původně do Brna vůbec jet neměly. Udělaly si na vlastní náklady zajížďku. Nikdo po nikom nic nechtěl. Bralo se to jako samozřejmá pomoc. Dneska já pomůžu tobě, zítra ty mě. Tehdy prostě měli lidi k sobě daleko blíž.
Jelikož jsem tam tehdy byl spolu s průvodcem, odjížděli jsme jako poslední. Na místě zůstali jen řidiči. Za pár dní jsem se dozvěděl, že ráno po schládnutí náprava Karosy povolila a řidiči tak s busem dojeli domů po vlastní ose. Sice za rachocení nápravy a pomalu, ale dojeli
Závěrem jen tolik, že si tehdy vůbec nikdo z turistů nestěžoval a ani nechtěli odškodnění za nemajetkovou či psychickou újmu. Ostatně dorazili do Brna jen o nějakou tu hodinku po plánovaném času přijezdu. Já na to docela rád vzpomínám.
Jako malá perlička je, že tehdy s náma jela i Veškrnová, seděla hned na sedadle vedle a byla docela sranda.
Kruciš, to jsem se rozepsal.
. Slyšel jsem že po odstranění kšiltíku, který měly první 1203ky klesla spotřeba snad o litr na 100km.
!
