Z kraje tohoto jinak pěkného týdne, jsem byl posílat balík. Operace pro komerčního občana zcela bezproblémová. Vejdu do pavilonu a vidím, že přepážka BALÍKY PŘÍJEM je prázdná, bez řady a bez pracovnice. V duchu jsem zajásal a jdu tedy rovnou na věc. Pracovnice se objevila vzápětí, takže všechno klapalo. No.
U prázdné přepážky mi však sdělila, že je tu nový vyvolávací systém, „aby se nepředbíhalo a aby se vše zjednodušilo“. Chtěl jsem ji v legraci požádat, ať si mě teda zavolá, ale nevypadala vůbec na to, že by se se mnou zrovna chtěla pářit a podobně, tak jsem raději držel balík. Říkám si – nevadí, mám asi 10 minut čas. Po vyslechnutí manuálu, kdeže je ten stroj na losy a co mám zmáčknout, jsem opustil stanoviště a šel si k terminálu pro letenku.
S vypáleným číslem na čele běžím hned zpět, znovu ke krmítku, protože tam stále nikdo nebyl.
Posadil jsem svoji hubu asi 3 cm od skla a usmíval se, jak jen to šlo. Byl jsem jasný vítěz a k nepřehlédnutí. Pracovnice u přepážky si mě teď už s lehce přivřeným levým okem prohlédla a sdělila mi, že TO číslo, co mám na svém výherním losu, je TO číslo, na které musím čekat, až se objeví TAM na některé tabuli nad ostatními zavřenými krmítky.
Po mé námitce, že přede mnou nikdo není a že teda můžeme jít hned na věc, jsem ucítil i přes neprůserné sklo, jak se paní na druhé straně zvýšila teplota, a následujícím pohledem jsem byl vypreparován z vlastního těla, uveden do tekutého stavu a vypadalo to, že bych měl těmi malinkými mezerami v dlažbě na podlaze odtéci ven z budovy a nechat se dobrovolně vypařit do atmosféry. Vzal jsem si tedy svůj balík, vycouval zpět a čekal, až domácí dají gól a mně naskočí moje číslo. Pracovnice ústavu opustila židli a odešla.
A kurňa… To mám za to, říkám si. K mému překvapení se však zhruba za minutu a 4 sekundy vrátila do ordinace. Jenže s outěžkem v podobě asi 20 cm vysokého stohu dopisů. V první chvíli jsem si myslel, že si bere práci domů, protože pošta asi málo platí, nebo že si dělá prdel, což by asi z dopisů nešlo, ale omyl, myslela to vážně. Pěkně se uvelebila, možná si prdla a začala razítkovat, třídit, opisovat, razítkovat a zase třídit. Mezi tím se za mnou vytvořil shluk asi čtyř občanů čekajících na tutéž prosklenou zpovědnici. A stále se razítkovalo a třídilo jak ve sběrném dvoře. S ostatními čekateli na úkon jsme následně vytvořili nadávající celek nespokojených občanů a vzájemně jsme se doplňovali.
Nekecám, asi po 17 minutách pochrchlávání, pičování a kurvení jsem já osobně začal cítit, jak mi na krku naskakuje žíla. A to vím, že se mně blíží restart systému. V 18. minutě šikulka z balíků naštěstí bouchla do poslední obálky a to mě zachránilo od vyvedení z ústavu pod dozorem. Takže jsem ten zasraný balík posílal asi 20 minut jen pro to, že se dopisy třídily a razítkovaly v sekci balíky příjem. To je přece logické, ne?
Dnes, v jinak sympatický pátek, asi kolem 15. hodiny, jsem si řekl, že si zkurvím víkend opětovnou návštěvou katastrofického ústavu zvaného pošta a vyzvednu si peníze složenkou. Vybavil jsem se na cestu jednou velkou štamprlí slivovice a práškem, co dávají bizonům, aby někoho nepotrkali. Ještě že jsem tak udělal.
Po zdolání schodiště do prvního patra jsem narazil na dav čekatelů, kdy půlka stála na chodbě a druhá, polomrtvá půlka, seděla na zadku uvnitř v jámě lvové a hypnotizovala tabule s pořadím, podobně jako to dělá kobra při lovu králíka. Dohromady cca asi 15 lidí. Z čísla mého terapeutického kupónu jsem pochopil, že mám před sebou asi 10 kolegů pacientů. Ale dal jsem si závazek, že nevyměknu aspoň 15 minut, což by na hotovostní operace, dle zvoleného levelu obtížnosti na terminálu a počtu lidí, mohlo stačit.
Jenomže opět, kurva, fungovala jen jedna jediná posraná kukaň. To je prostě neuvěřitelné. Kdy jindy než v pátek odpoledne asi může být špička? Asi v neděli v 9 večer. Uběhlo cca 10 minut a z řady zmizeli pouze dva nešťastníci. Takže mi to v lepším případě vycházelo asi na půl hodiny. Kdybych měl doma slíbený šuk, tak s takovým časovým rozpočtem si ho můžu před poštou tak leda vyhonit na dobírku.
Nehledě na to, že hrozí, že než se dostanu ke krmítku, tak mi venku na autě propadne technická. Vrcholem všeho bylo, že se v jiném, do té chvíle volném okýnku, objevila další pracovnice terária a vypadalo to, že se to zrychlí. Víte, co se stalo? Hovno. Sedla si na židli, stáhla žaluzie a začala co? No přece, kurva, třídit stohy dopisů. Chacháááá !!! To byla poslední kapka. Zahodil jsem letenku na podlahu a odešel jsem do prdele a ještě možná o kus dál. Má smysl si stěžovat? Komu? Ženským, co tam sedí za pár drobných? To těžko. Řediteli? Hm, hm. To vyřeší jen Chuck Norris.
Hňup, co má peníze na složence a nervy v řiti.
. Buková drift challenge team. Aerodynamika je pro ty, co neumí ladit motor.
. L.
zožrali ju oxidi
. Jedna pracovnice mi peníze odmítla vydat a druhá po asi půlhodinové diskuzi( částečně již po zavíračce a to ještě v sobotu 
. L.
