V chladném brzkém sobotním ránu vytahuji Jahodu z garáže. Obloha je celičká přikrytá hutnou šedočernou dekou. Neprší, ale voda je cítit ve vzduchu. Lákadlo akce je ale velké, takže nakonec vyrážím do oblasti vinohradů, sklípků a krásné krajiny. Vzhledem k brzké hodině a ne zrovna idylickému počasí je provoz minimální a cesta tak příjemě ubíhá. Asi 15 km za Pohořelicemi se na okrajích silnice začínají objevovat kaluže. S dalšími kilometry se jejich četnost a velikost zvyšuje. Po další chvíli na skle ulpívají první kapičky deště. Naštěstí jich není mnoho a než stačí pokrýt celé sklo, tak déšť ustává. Snad to opravdu vyjde. Lehce před devátou hodinou dorážím do cíle a dějiště celé akce - do obce Slup. Parkuji na místě vyhrazeném pro veterány. Zatím jsem zde sám. Dozvídám se, že chvíli před mým příjezdem ustala menší průtrž mračen.
Čerstvě upečený chléb z armádní pekárny
Dějství druhé - krize
Stánkaři vykládají zboží, v pecích již hoří ohně a připravené těsto v dížích čeká na svůj okamžik, kdy se promění v čerstvý voňavý chléb. Mezitím co si procházím stánky, přijíždějí další účastníci. Počasí se začíná lehce zhoršovat. Citelně se ochladilo a fouká nepříjemný vítr. Oblékáme bundy a jdeme na teplé občerstvení pro účastníky. Tam se domlouváme na projížďce jedním z historických autobusů, které jezdí hned na několika linkách. Vybíráme si linku do Šatova. Jdeme na zastávku busu a hle - prší. Sotva vlezeme do Ikarusu, zavládne Boží dopuštění. Voda odevšad crčí proudem. Naštěstí ale ne na nás. Déšť trvá celou cestu do Šatova. Tam jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet. Jdeme se podívat na opevnění a poté kotvíme v hospůdce u Fandy, kde si dáváme oběd. Zde platí nejenom že "Není problém uvařit, někdy bývá problém sníst", ale přidává se k tomu ještě "Není problém objednat, někdy bývá problém se jídla dočkat".
Vrcholem všeho je, když mě donesou nejprve hlavní jídlo a teprve poté polévku. 
Po obědě se burácejícím Ikarusem s notně oběhaným diferenciálem vracíme do Slupi.
Ikarusbus v Šatově
Dějství třetí - incentivní intermezzo
Po krátké poradě nastupujeme do přistaveného nerenovovaného RO a vyrážíme směr Znojmo. Zde se nám nálada výrazně vylepšuje, neboť zpoza šedé deky vylézá hřející sluníčko a vše rychle osychá. Po návratu do Slupi ještě kupujeme pár drobností a postupně se rozjíždíme k domovům. Já však nejedu domů, ale mířím do kempu v Jevišovicích na jednu skvělou veteránskou komorní akcičku.
RO v původním nerenovovaném stavu při přestávce ve Znojmě
Dějství čtvrté - idyla
Je neděle ráno a zkrz okno chatičky slunce kreslí na podlaze stále se měnící obrázky. Zpívají ptáci a já vycházím na verandu. Nebe je téměř vymetené a přede mnou je krásný pohled na šťavnatě zelený pažit kempu. Snídáme, uklízíme a lehce před polednem odjíždíme. Vzhledem k opravdu krásnému počasí se mě hned domů nechce a tak se vydávám do Vranova n. Dyjí, kde jsem již drahnou dobu nebyl. V serpetinách před Vranovem zastavuji na kraji silnice s úmyslem vytvořit nějakou "propagační" fotku. Tu nakonec dělám za nechtěné součinnosti s příslušníky PČR.
Trošku jsem se zapotil, ale nakonec vše dobře dopadlo. Pokračuji k přehradě, kde se mě vybavuje "celé dětství". Po návratu do Vranova si dávám oběd, prohlížím si Sobovy garáže 
a vyrážím definitivně směr Brno. V Lesné se na návsi dívám na "zaparkovaný" parník a pak si ještě dělám menší pauzu ve větrném mlýně.
Foto s asistencí PČR
Sobovo detašované pracoviště
Dějství páté - finále
V nastávajícím podvečeru přijíždím do Brna a parkuji v garáži. Je za mnou další vcelku podařený víkend. Ačkoliv sobota výrazně prověřila naše odhodlání a trpělivost, slunečná neděle nám vše bohatě vynahradila.
Děkuji lidem ze Skútrklubu za milou společnost a Martinovi za poskytnutí fotografií. Snad se nebude zlobit, když jsem jeho některými fotkami obohatil tento článek, resp. galerii, která se nachází zde.
Lesná
A nechceš se rozkecat o asistenci příslušníků? Kolik tě chtěli napařit?
►Stodolní II◄ 
Uctívač Vana Tallinnu. Propāns-butāns! 
Tři sestry <|||> Ladagang 
°Expedice Eesti 2010°
keréklampás 
Na všechno bylo poměrně málo času, takže se vykecávat moc nedalo. Slibuju, že časem zjistím podrobnosti. Teď je bus v majetku TMB a čeká na renovaci. Za dobu jeho existence na něm bylo provedeno několik různých drobných či dílčích oprav, ale nikdy nebyl celkově rekonstruovaný. Dokonce i motor je v něm původní. Ten tedy prošel před pár lety takovou pologenerálkou. Rozebrali ho, vyčistili a dali nová ložiska a těsnění. Výbrus nedělali, protože to prý nebylo třeba. Kolik km má bus a motor najeto nikdo neví a ani to nezjistí. Celkově ale eRÓčko jede dobře. Na rovinkách s ním dokonce řidič atakoval nejvyšší konstrukční rychlost. 
Zvenčí jde, co se vzhledu i použitých materiálů týče, o naprostý originál. Uvnitř je ale použitá nejmodernější technologie - desky Yuasa s přídavkem vápníku, sníženým samovybíjením a v kvalitním armádním protiotřesovém provedení. Celá baterie byla složená z čerstvých suchých komponentů a nalitá dva dny před expedicí. Díky ruční práci a absenci dlouhodobého povalování po všemožných skladech, by její životnost mohla být opravdu solidní. To ale ukáže až čas. V případě potřeby bude možná i její oprava, resp. výměna jednotlivého poškozeného článku.
Po delším uvažování jsem zvolil sázku na jistotu a začal vybírat. Rozhodl jsem se zvolit osvědčenou značku ATE. To byl ale počátek předem neplánované anabáze. Byť požadované prasátko ATE figurovalo v nabídce mnoha distributorů, tak v reálu nikde nebylo, neboť ATE již ukončilo výrobu tohoto typu a nikde ve skladech už nic nebylo. 
Nakonec jsem s velkým štěstím natrefil na firmu s přímým kontaktem do Německa, kde byly v centrálním skladu ve Frankfurtu poslední 4 kusy. Po složení zálohy mě je do druhého dne dovezli do Brna. Zbývalo dokoupit poslední drobnosti a pustit se do díla. Práce šla poměrně dobře. Jen na straně, kde bylo již jednou měněné prasátko, jsem musel neplánovaně vyměnit brzdovou trubku od kostky, protože "odborník" co prase kdysi měnil, úplně ožvýkal matici, takže při demontáži nakonec musely ke slovu přijít štípačky a hasák. 
Mno nic, alespoň mám co dělat před sezónou 2011. 
