Jak poznáš, že lovim drobný? Třeba jsem vytahoval kartu
Ale ne, máš recht, platim normálně penězma.
________________________
Tak, a pokusil bych se o takovou malou reportáž.
Ráno proběhlo všechno zcela tradičně, tedy vlak do Prahy, tam proběhlo setkání se s výpravou Brna a běžné focení zajímavých exponátů. Tady nam to malinko nevyšlo, když jsme si šli před odjezdem vyfotit přijetý vlak v čele s reklamním ZOO Esem. To jsme si sice vyfotili, ale stáli jsme na špatné straně nástupiště a samozřejmě uprostřed zídky od podchodu. V tu chvíli samozřejmě přistavili naší soupravu, takže pro boj o kupé jsme nebyli v první linii. Nakonec to ale dopadlo dobře, byť kupé jsme neměli pro sebe sami, ale sdíleli jsme ho s člověkem, co si fotí vláčky
Oheň v Kralupech hořel, takže cesta proběhla v pořádku a v Roudnici jsme vystoupili. A tady začaly změny. Michal už tam byl, ale VAZem, který byl stylově přistaven přímo pod okny nádražní restaurace. Michal si hned stěžoval, že kdesi cosi, tak jsem mu naznačili, že to má krásný a vyrazili jsme na Zubrnice. Cestou nam byla ukázána cesta, kterou Michal pěšky absolvuje na vlak.
Po příjezdu do Zubrnic jsme neotáleli a rovnou vyrazili k muzeu. Tam jsme došli, ale napřed jsme prozkoumali hned vedle ležíci přejezd, který už vlastně ani přejezd není, a trať, která je už na pohled v nic moc stavu a sem tam hnutá. Ještě jsme si vyšplhali po silnici nad muzeum, odkud je pěkný výhled i na vesnici a okolní krajinu, jejíž dominantu tvoří vysílač na Bukové hoře.
Poté jsme již neváhali a vrhli se na muzeum, kde jsme byli prakticky sami. Prohlídka začínala v expozičních vozech, kde byly vystaveny různé tématické předměty svázané se železniční. Několik předmětů bylo interaktivních, takže jsme si s nimi mohli hrát. Jedním z nich byl například letecký poplach, který Marek spustil a Michal si to vyložil jako pokus o jeho život, takže od té doby neměl exponáty na čudlíky vůbec rád. A přitomspustit si přejezdovou signalizaci bolo tak hezké
Muzeum jsme postupně procházeli, pokochali se třeba ručním kolejovým jeřábem a nebo francouzskou armádní lokomotivou z roku 1916, která se nějak dostala k nám a sloužila až do devadesátých let, kdy byla odstavená kvůli krádeži!
Dále se přišlo ke staniční budově, kde byla expozice s tématikou spjatou s provozem lokálky Velké Březno - Úštěk a také modelové kolejiště. To sice bylo taktéž na knoflík, ale nebyla tam mašinka. V budově byla ještě typická čekárna a dopravní kancelář, vedle byly suché záchody. Za nimi pak garáž pro expozici drezín, kterých tam bylo větší množství.
Když už jsme si prohlédli takto muzeum, od Ústí nad Labem západu přijel muzejní vláček složený z Prasátka T212.0094, Hurvínku M131.105 a vagónku. Tak do muzea přijelo více lidí, takže v tu chvíli jsme byli rádi, že již máme nafoceno. teda až na Michala, který z neznámých důvodů nemá focení rád. Prohlédli jsme si tedy ještě šíbování, kdy bylo třeba na dvouch kusých kolejích dostat dopředu hnací vozidlo a poté jsme se již vydali na stopování některých míst zrušené trati.
Jedno takové místo se nacházelo na silnici Malé Březno - Úštěk u Lovečkovic, kde býval přejezd. Koleje v tom místě ještě jsou, ale jsou již notně pohlcené okolní přírodou. Další místo bylo bývalé nádraží v Lovečkovicích. Dále jsme se chtěli zastavit ještě v Levíně, kde se na místním nádraží v roce 1975 (tedy ještě za provozu) natáčely některé scény z filmu Páni kluci. Nádraží jsme sice viděli, ale příjezd k němu je zběsile označkován cedulemi se soukromým pozemkem a podobně, že jsem se spokojili s pohledem ze silnice a jeli jsme dál. V Úštěku nás čekal poslední, ale rozhodně nejadrenalinovější fragment lokálky. Bylo to torzo mostu přes trať z Lovosic do České Lípy. Tady Michal zjistil, že nemám moc rád výšky. A je to pravda, tam šlo o život! Nu ale přežili jsme všichni, 3 souputníci se přes most i vrátili, já jsem se z důvodu pořízení fotodokumentace vrátil přes jiný nedaleký most.
Nu a následovalo odstavení Michalovy Lady na pěkném úštěckém náměstí a pochod na nádraží. Tam si někteří z nás zakoupili jízdenky do Roudnice nad Labem a zbývající čas jsme šli strávit do nádražní hospody. Prvotní dojem nebyl zrovna nejlepší, bylo i dost zakouřeno. To se zlepšilo po odchodu většiny místních, posléze jsme si zvykli a později jsme zkonstatovali, že to tam vlastně nebylo špatné. Jako kandidát na strávení vlahé letní noci se tedy úštěcká nádražka schválila.
Když nastal čas, přiřítila se souprava 810 + 010. K překvapení třech z nás (samozřejmě vyjma Michala) ale přijala z druhé strany, než jsme čekali. Zajímavé, zřejmě v tom místě je nějak rušen orientační smysl. V této soupravě byla ona vysoká obsazenost záchoda, dveři jsme si tam podávali prakticky celou cestu. V Lovosicích jsme přesedli na rychlík na Prahu. Tam jsme také otestovali kvalitu záchoda a objevili jsme zajímavý systém s pružinou. Ještě nikdo jsme to neviděli.
Akci jsme zakončili tradičně v nádražní restauraci v Roudnici nad Labem, kde jsme navíc chutně povečeřeli a po šesté hodině večerní jsme chytli rychlík do Prahy a Michala, který se o nás vzorně staral a zaslouží náš dík, jsme ponechali o samotě.
Cestou jsme zhodnotili akci, samozřejmě kladně. Bohužel jsme já s Jardou ale neměli poslední kousek štěstí a dvouminutový čas na přestup se ukázal být krátkým, přestože jsme provedli sprint přes asi 4 nástupiště. Ten jsem málem korunoval pádem v plné rychlosti, když mě překvapila změna sklonu podlahy vstupu do podchodu. Radost škodolibým okolojdoucím jsem ale neudělal a šťastně doběhl na minutu přesně na naše nástupiště. Viděli jsme akorát koncová světla našeho vlaku, který právě vjížděl do tunelu...
Rozloučili jsme se tedy ještě s Markem a po jeho odjezdu do Brna jsme bezcílně bloumali pražským nádražím. Tady mi konečně došlo, že to nádraží je pro čekání cestujících naprosto nepoužitelné. Není tam jediné místo, kde by se dalo sednout a slušně najíst a napít. Předražené bagety a plechovkové pivo, taktéž předražené, si můžou strčit za klobouk. Zrovna tak knihkupectví, prodejnu čokolády, květin a nebo bižuterie. Tento dojem je podle mě silně nepříznivý a velice sráží hodnocení rekonstrukce.
No nakonec jsme se ale přece dočkali a nasedli do vlaku na Plzeň. Konečně jsem se naživo setkal s vozem, který byl i uvnitř rekonstruovaný do nového korporátního dizajnu. Zaujali jsme horizontální polohy a 114 km dlouhou noční cestu (která začla přesně 15 hodin po výjezdu z Plzně) jsme prospali. V Plzni Jarda přestoupil na tramvaj a já na motorák do Klatov. Zaujal jsem místo vzadu ve velkém Bixu řady 020, kde to nádherně vonělo topnou naftu a v klimbání jsem dojel do Klatov. Během této cesty mi přišla zpráva z Brna, že někdo už je po sprše... Domů jsem dorazil v půl jedné, umyl jsem se (naštěstí ještě tekla teplá voda), přesunul hodiny na půl druhé a šel jsem spát. A ráno jsem v půl osmé vstával na formule 1
No ale to jsem se zase rozepsal. Zde přikládam mojí fotodokumentaci, která promluví též jasně.
http://ladusa.rajce.idnes.cz/Vylet_do_z ... e_lokalky/
.
.
... když já raději pomleté 
.