Akce dnes úspěšně proběhla, dovolil bych si napsat menší resumé:
I. kapitola: Nástup do prvního vlaku
Ráno před sedmou hodinou jsem se vydal na cestu. Blížil jsem se k zastávce městské dopravy, přičemž jsem zjistil, že se blíží autobus linky č. 35, ačkoliv se jinak jedná výlučně o trolejbusovou zastávku. Inu vyvinul jsem svižný běh, neb o sobotě ráno bych se jiného spoje taky nemusel dočkat v pohodlné době a pěšky se mi zrovna nechtělo, i když jindy to klidně chodím. Ale to musím chtít, když se chci svézt, tak se svezu, ne? Na nádraží jsem rovnou šel na západní část prvního nástupiště, neb jízdenku jsem již měl. Pro sichr jsem si jí koupil už večer, protože požadovaná trasa nebyla zrovna standardní. Ba řekl bych zcela nestandardní
Udělal jsem nějakou dokumentaci, byl tam nějaký Plecháč a taky Brejlovec v modrém bleskovém nátěru a taky mezinárodní spoj do Nürnbergu s Herkulem v čele. Ale už byl čas jít zabrat flek.
II. kapitola: Plzeň - Praha
Ve vlaku jsem se uvelebil ve volném kupé klasického (čti koženkového) vozu řady B a hodlal jsem vyvinout značnou nečinnost. To mi ale dlouho nevydrželo a už kousek za Plzní jsem vytáhnul skripta k předmětu Zabezpečovací technika v železniční dopravě. Inu, je to trošku zvláštní pocit, když se rychlík řítí polorozestavěnou tratí (Plzeň - Praha je ve stádiu větší modernizace) a čte si ty věci ohledně zabezpečovačky.
Ale co už, na miliardu osobokilometrů je jeden mrtvý, takže mám ještě 999,9 milionů kilometrů, než začnu být nervózní. Studium mi vydrželo do Hořovic, kde přistoupila banda čundráků, která nejenomže byla vysílena po nočním pochodu, ale také byla řádně ukecaná. Od té doby, nevím proč, jsem do těch skript spíš jenom koukal, než abych je četl. Nu banda cestovala jenom do Berouna, tam je vystřídaly dvě sličné slečny, které byly ukázněně tiché. I tak to ale dopadlo tak, že kousek za Berounem jsem se oddal spánku, který vydržel v podstatě až do hlavního města republiky.
III. kapitola: Pokračování z Prahy
V Praze jsem opustil klimatické pohodlí kupé a jal jsem se zkoumat, odkud mi jede následující spoj. Jak už to tak bývá, rychlík č. 1140 do Tanvaldu, kterým jsem pokračoval dál, byl na Pragotronu tím prvním vlakem, který neměl uvedené nástupiště. Prošel jsem halou párkrát sem a tam, podíval jsem se i na nástupiště. Poprvé jsem viděl i spoj SC Pendolíno, který od GVD 2012 jezdí přes Plzeň. Bohužel to bylo v Praze, takže to není nijak speciální
Po nějaké době Pragotron prozradil, že pojedeme z nástupiště 6S. Evidentně na to čekalo více lidí, neb po naskočení tohoto údaje se veškeré lidstvo z haly přesunulo na nástupiště 6S
Někde na Tanvaldsku jsou asi nějaké hory, neb tam bylo nemálo lyžařů, což mi trpce připomínalo situace ze železnorudské tratě. Ve vyčkávání spoje jsem byl nejodvážnější, na severní části nástupiště jsem byl suverénně nejseverněji. Po nějaké chvíli přijížděl náš vlak, inu nažhavil jsem fotoaparát, že se Bardotku, která vlak vedla, vyfotím. To se pohodlně stalo, načež mě čelo vlaku přejelo a ještě jsem byl jako první u dveří, ač dav se teprv na mě řítil. A tak jsem pohodlně obsadil svoje místo
IV. kapitola: V očekávání přestupu
Po odjezdu z Prahy jsem se mohl opájet zvukem motoru Bardotky, který je mezi železničními nadšenci vysoce ceněn, ba až přeceňován. Také jsem se mohl opájet smradem spálené nafty, kterým byl celý oddíl velkoprostoru prosycen. Kupodivu o tomto už se na šotoservrech mlčí
Já jsem se ale spíše psychicky připravoval na akci Všetaty. Tam mě totiž čekal přestup, kdy můj spoj má příjezd v 10:06 a vlak na Ústí nad Labem - západ odjezd v 10:09. Teoretická příprava mi prozradila, že nádraží má staniční budovu uprostřed a kolejiště z obou stran. Z průvodčího jsem dostal, že mi přijedeme na jednu stranu, zatímco vlak na Ústí je na druhé straně, čímž mě nepotěšil. Nu po příjezdu jsem zjistil, že spojení mezi oběma stranami je bezproblémové a tak jsem v poklidu došel k dalšímu rychlíku, ze kterého již na mě mával Koko Loko.
V. kapitola: Po pravém břehu Labe
Tento vlak nás dovezl do Litoměřic. Opět bez problémů, opět bez zpoždění. Kolem bylo vidět zajímavé scenérie, nepočítáme-li placatou krajinu. Asi nejzajímavější scenérii jsem ovšem strávil na záchodě, takže jsem jí nestačil vyfotit. Ale zato to tam vonělo a tekla teplá voda, ničeho tedy nelituji. Také jsme viděli utíkat stádo čtyř divokých prasat, to je pro městské kluky také neobyčejné.
VI. kapitola: A jsme v Liťáku
Po příjezdu do Litoměřic-města, kde jsme zvládli bez problémů vystoupit, jsme byli na nástupišti přivítáni soukmenovcem Michalem. Ten hned Pípákovi vecpal tašku něčeho, takže Pípák zase mě vecpal mojí literaturu, kterou jsem mu půjčil posledně. Dále jsme se pokochali halou nádraží, nádražím samotným, tunelem, který již neslouží jako tunel, a taky železničním vozem, který poblíž stojí. Poté jsme se vydali směr náměstí. Hezké centrum v Litoměřicích mají, škoda jenom těch telefonních rozvodů, které tam Michal kdysi páchal a které vypadají dost podivně
Po zběžné prohlídce náměstí jsme se podívali na bývalý pivovar, koukli jsme se na kino Máj a přesunuli jsme se na Litoměřice - horní nádraží.
VII. kapitola: Posezení v nádražce
Na nádraží jsme otestovali místní nádražní restauraci, která na nás, nebo alespoň na mě, zapůsobila kladným dojmem. Po krátkém posezení jsme jednomyslně
schválili, že dál se nevydáme v 11:59, nýbrž ve 13:11. Tak se také stalo. Čas utekl jako voda a my jsme šli na perón vyhlížet Regínu, která nás měla přiblížit do Lovosic.
VIII. kapitola: Z nádražky do nádražky
Poté, co jsme vyšli před nádražní občerstvovnu, jsme zjistili, že náš spoj nás již očekává. Nuže vytvořili jsme několik fotek, přičemž místní železničáři šprýmovali, že chtějí 100 Kč autorský poplatek. Zaargumentovali jsme, že by jsme ho ale museli poslat do Šumperka. Padlo ještě několik vtípků a již jsme se sunuli do vlaku, kde Michal vybral ty nejblbější místa se sloupkem přímo uprostřed. Nu nemuseli jsme s ním sedět, což jsem také udělal a sedl si naproti, kde sloupek byl úplně stejně
Následná cesta proběhla, řekl bych, normálně, trošku na mě zasvítilo slunce, čemu se ti dvá chichotali, ale mě to z konceptu nevyvedlo. V Lovosicích si Michal koupil jízdenku, načež jsem šli okupovat místa ve sloníkovi, alias elektrické jednotce řady 471. Jelikož se nám všem již chtělo na toaletu, Michal zvolil místo ve vyvýšené části u záchodů, což evidentně nebylo po chuti naproti sedícímu páru, ale nedali jsme se odradit a dál jsme se chovali jakoby nic
Během 18 kilometrů do Roudnice zažil záchod 3 návštěvy a nám, ačkoliv nám nic nebylo, bylo lépe. Koko Loko opět fotil co mohl a tentokrát byl průvodčím nařčen z průmyslové špionáže a jestli prý má povolení z generálního ředitelství.
IX. kapitola: Seance
Po příjezdu do středobodu známého vesmíru byly pořízeny povinné fotografie mostu, tentokráte netradičně opepřené přítomností sloníka. Já jsem si ještě pořídil jízdenku zpátky, neb moje komplikovaná jízdenka tam neumožňovala cestu zpět. Respektive umožňovala, ale stejnou trasou, což jsem nehodlal sponzorovat. Poté jsem hned naklusal do nádražní restaurace, kde jsem zjistil, že Brňák mi už objednal míchané pivo. Inu, je to hantýrka spíše ze zmrzlinárny, ale účel to splnilo. Nyní jsem i já dostal tašku něčeho, z čehož se vyklubaly zásoby na snídani odhadem na čtvrt roku dopředu. Hned jsem vzpomněl příspěvku Michala výše, kde upozorňoval, ať si vezmeme batoh, který nemusí být velký. Tak jsem si vzal nevelký batoh a tyto zásoby jsem měl sakra co dělat, abych tam vměstnal! Inu, klasický Michalův šprým
A čas plynul a nakonec i uplynul, takže courák na Masaryčku přijel a já jsem se chtě nechtě musel přesunout do vlaku.
X. kapitola: Cesta zpět
Vyjímečně jsem se ve slonovi usadil v dolní části a musím říct, že dokud chodím, už to asi neudělám. Nástupiště a krajina v této výšce vůči mě je prostě divná, co si budeme povídat. O cestující se ve vlaku starala hezká průvodčí, kterou jsem Pípákovi za trest nevyfotil a kochal jsem se jí sám
Cestu do Prahy jsem více méně prospal, při přesunu z Masaryčky na hlavní jsem ovšem byl vzhůru. Po příchodu na hlavák jsem chtěl zjistit, odkud to jede a hle - opět, první vlak, který neměl ještě uvedené nástupiště, byl můj vlak. Mam takové tušení, že je to tak pokaždé
Takže jsem opět trávil minuty bezcílným pochodováním po nádražím, poprvé v životě jsem spatřil u nástupiště slavný žlutý vlak Regiojet. Poprvé vůbec jsem ho vlastně spatřil toho dne ráno, ale to míjel náš vlak na trati. Takže teď jsem ho viděl poprvé na nádraží, podruhé v životě. No ale naštěstí za chvíli byl přistaven rychlík na Klatovy
XI. kapitola: Konec výletu
V klatovském vlaku, jehož služby jsem ovšem využil jen do Plzně, jsem obsadil místo v prvním voze, který byl nejdál od podchodu a tedy nejvíc prázdný. Sám jsem v kupé vydržel po celou cestu do Plzně, která krásně utekla, neb jsem jí prakticky celou prospal. Když jsem viděl siluetu západočeské metropole, byl jsem šťastný a těšil jsem se. Přepadla mě chuť ještě navštívit Klub malých pivovarů, ta mě ale cestou k němu přešla, čemuž jsem rád, neb jsem ušetřil a dostal se dřív domů. No, ten čas jsem zase zabil psaním této reportáže, ale i tak
Fotodokumentace též existuje, k jejímu zpracování se, doufám, dostanu v týdnu.
. V mém případě byla dnešní návštěva asi poslední. Moc se toho nevypilo, ale unaven jsem přímo příšerně. Důstojné to bylo neb žádná ostuda tentokrát nebyla 
