Napsal: pon led 31, 2011 16:39
Cestou na mrazivém povětří jsme začínali zjišťovat, že nám v hlavě počali svojí činnost nějací permoníci. Došli jsme na zastávku a po kratším prozkoumání chátrající zastávky dojel náš vlak a my usedli do téměř prázného stroje ř.810. Hned v Úštěku přišla krutá rána osudu a vůz zcela zaplnila jakási výprava dětí s paní učitekou.
Opět jsme tedy zapařili, tentokráte v pravém slova smyslu a pohled z okna na krajinu již nebyl možný. Cesta se stala nekomfortní.
Dokonce i službu končící pan závorař z Horních Řepčic musel zaujmout jedno z posledních volných míst a to u nás. Celou cestu se, pokukujíc po nás, usmíval. Patrně po pár vteřinách sedění těsně vedle mne zjistil, která bije.
Dorazili jsme tedy do Lovosic, kde jsme v podchodu na Pragotronu vyhledali červenou tabulku s nápisem Praha hl.n. a očakávali příjezd rychlíku, který nás dopravil do Roudnice n.L.
Obsadili jsme hned první kupé v prvním voze, za lokomotivou. Ihned jsme zjistili, že klimatické podmínky v celém prvním voze jsou nelidské. Pokud bych tvrdil, že teplota v kupé byla při otevřených dveřích do uličky cca 40°C , příliš bych se nepletl. Jak souputník zjistil, dotknout se kovových polic na zavazadla nebylo příjemné a téměř by způsobovalo popáleniny. Lino na "schůdku" topení nemělo daleko od zahoření. Při zastavení v Bohušovicích jsem otevřel okno a zjistil, že tak učinila většina osazenstva prvního vozu. Paní průvodčí se tomuto vozu raději celou cestu vyhýbala.
Celou dobu se náš rychlík rozjížděl velice zvolna, jak s humorem poznamenal můj spolucestující - většina energie, kterou byl schopen pobrat sběrač lokomotivy, padla na vytápění prvního vozu a na jízdu již mnoho nezbylo.
Značně rozpálení jsme tedy dorazili do Roudnice nad Labem. Bylo 10.12 hod. , jelikož v neděli otevírá nádražka až ve 12 hodin, měli jsme spoustu času. Vyrazili jsme tedy k řece, zkontrolovat zda-li kačenky po požití oněch granulí ještě žijí. Dopadlo to dobře, žily.
Mrazivé povětří u vody se mi již nezamlovalo, vyrazili jsme tedy k nádraží, ovšem měli jsme ještě stále hodinu čas. Kroužili jsme tedy kolem nádražních budov. Jak jsme časem zjistili, činilo tak více osob, které se předešlého večera účastnilo seance v nádražce. Mezi tím jsme stačili i vypozorovat jak se méně přizpůsobiví občané svolávají na dopolední kávičku.
Stále jsme čekali na vytoužený okamžik, tedy odemčení dveří restaurce - v 11.45 hod. se tak stalo.
Vstoupili jsme dovnitř a poznávali známé tváře z předchozího dne. Ovšem nálada v restauraci byla zcela olišná. Marek ji popsal zcela přesně jedním slovem - tryzna.
Každý pocucával vyprošťovací pivo a upřeně sledoval vzor ubrusu na stole. Komunikace vázla, chvílemi nádražka připomínala kostel.
Já, vědom si toho, že musím ještě dopravit VAZ z Úštěka, jsem si dal jen jedno pivo a přešel na Kofolu (nalijme si čitého vína- tato výmluva se mi velice "hodila do krámu"). Marek hrdinně setrval u piva, ale evidentně mu "štosovalo" . Dali jsme si ještě oběd (gulášek s knedlíkem), po dojezení jsem se cítil jako onen pohádkový vlk s břichem plným kamení.
Protrpěli jsme zde v sedící poloze zbytek odpoledne a vydali se ke svým domovům.
Vzal jsem to celé jen tak ve hrubém nástinu. Na spoustu věcí jsem jistě zapoměl, neb většinu ze sobotního večera si nepamatuji. Marek jistě zapomenuté okamžiky doplní. Patrně nejlepší bude, když uveřejní své záznamy. Ty kde jsem zachycen já, může vynechat
Opět jsme tedy zapařili, tentokráte v pravém slova smyslu a pohled z okna na krajinu již nebyl možný. Cesta se stala nekomfortní.
Dokonce i službu končící pan závorař z Horních Řepčic musel zaujmout jedno z posledních volných míst a to u nás. Celou cestu se, pokukujíc po nás, usmíval. Patrně po pár vteřinách sedění těsně vedle mne zjistil, která bije.
Dorazili jsme tedy do Lovosic, kde jsme v podchodu na Pragotronu vyhledali červenou tabulku s nápisem Praha hl.n. a očakávali příjezd rychlíku, který nás dopravil do Roudnice n.L.
Obsadili jsme hned první kupé v prvním voze, za lokomotivou. Ihned jsme zjistili, že klimatické podmínky v celém prvním voze jsou nelidské. Pokud bych tvrdil, že teplota v kupé byla při otevřených dveřích do uličky cca 40°C , příliš bych se nepletl. Jak souputník zjistil, dotknout se kovových polic na zavazadla nebylo příjemné a téměř by způsobovalo popáleniny. Lino na "schůdku" topení nemělo daleko od zahoření. Při zastavení v Bohušovicích jsem otevřel okno a zjistil, že tak učinila většina osazenstva prvního vozu. Paní průvodčí se tomuto vozu raději celou cestu vyhýbala.
Celou dobu se náš rychlík rozjížděl velice zvolna, jak s humorem poznamenal můj spolucestující - většina energie, kterou byl schopen pobrat sběrač lokomotivy, padla na vytápění prvního vozu a na jízdu již mnoho nezbylo.
Značně rozpálení jsme tedy dorazili do Roudnice nad Labem. Bylo 10.12 hod. , jelikož v neděli otevírá nádražka až ve 12 hodin, měli jsme spoustu času. Vyrazili jsme tedy k řece, zkontrolovat zda-li kačenky po požití oněch granulí ještě žijí. Dopadlo to dobře, žily.
Mrazivé povětří u vody se mi již nezamlovalo, vyrazili jsme tedy k nádraží, ovšem měli jsme ještě stále hodinu čas. Kroužili jsme tedy kolem nádražních budov. Jak jsme časem zjistili, činilo tak více osob, které se předešlého večera účastnilo seance v nádražce. Mezi tím jsme stačili i vypozorovat jak se méně přizpůsobiví občané svolávají na dopolední kávičku.
Stále jsme čekali na vytoužený okamžik, tedy odemčení dveří restaurce - v 11.45 hod. se tak stalo.
Vstoupili jsme dovnitř a poznávali známé tváře z předchozího dne. Ovšem nálada v restauraci byla zcela olišná. Marek ji popsal zcela přesně jedním slovem - tryzna.
Každý pocucával vyprošťovací pivo a upřeně sledoval vzor ubrusu na stole. Komunikace vázla, chvílemi nádražka připomínala kostel.
Já, vědom si toho, že musím ještě dopravit VAZ z Úštěka, jsem si dal jen jedno pivo a přešel na Kofolu (nalijme si čitého vína- tato výmluva se mi velice "hodila do krámu"). Marek hrdinně setrval u piva, ale evidentně mu "štosovalo" . Dali jsme si ještě oběd (gulášek s knedlíkem), po dojezení jsem se cítil jako onen pohádkový vlk s břichem plným kamení.
Protrpěli jsme zde v sedící poloze zbytek odpoledne a vydali se ke svým domovům.
Vzal jsem to celé jen tak ve hrubém nástinu. Na spoustu věcí jsem jistě zapoměl, neb většinu ze sobotního večera si nepamatuji. Marek jistě zapomenuté okamžiky doplní. Patrně nejlepší bude, když uveřejní své záznamy. Ty kde jsem zachycen já, může vynechat
. Pravda, kdybychom se tak neztřískali v tu sobotu, bylo by to lepší, ale co naplat, šlo to ráz na ráz, nebyl čas ptát se kdo je kdo 
. Za zmínku snad jen stojí, že jsem obdržel vyčerpávající výklad problematiky říční plavby včetně nákresů malovaných na účtech. Bohužel jsem vše již zapoměl. Také jsem se pokoušel před nějakými ignoranty obhajovat jimi pomlouvané Starobrno ... marně 
.
