Pivo, víno, chlast....

[Michal Pokorný]

No pak ještě přišla klasická záchodová debata. Neb tam byl jistý "Mireček" , který je znám, že mu to nějak nejde do žlábku, a po pár jeho návštěvách WC to tam vypadá jako po povodni.
Tak šéfka na celou hospodu vysvětlovala jak se používá žlábek, a že když se někomu klepou ruce, nebo ho neudrží tak si ho má na ten žlábek položit. Mireček se těžce červenal a restauraci opustil i zbytek běžných hostů

[Laďuša]

Bože muj. Myslim, že přivítání "Áááá, Brňácí... " je vlastně eště velice kladný

[Michal Pokorný]

A to ještě spolusedícího Michala nabádala k sebevraždě. Je čerstvě v důchodu a neví co s volným časem, tak lemtá. A že ho prý nic nebaví.
Tak mu poradila aby skočil pod vlak, ale že musí až někam k Židovicům, že než ten vlak zastaví tak dojede akorát na nádraží. Než to vyšetří tak tam bude vlak stát a všichni cestující, že půjdou do hospody a bude mít kšeft.
Že prý by byl alespoň jednou v životě k něčemu užitečnej.

[Laďuša]

Že prý byl byl alespoň jednou v životě k něčemu užitečnej.

Nebo spíš po životě?

[Křečík Barbuška]

Tam se zase děly věci , chudák sestřička. Jak to, že není fotka?

[Luděk Musil]

Co to je? Tohleto?
Přečtení posledních několika příspěvků ve mě vyvolalo takové otřesy bránice, že jsem málem překousl pracovní desku!

[Laďuša]

Jedna alko hra.
http://www.r2d2.euweb.cz/animace/navrat_domu.swf

Zatim mam rekord 82 metrů, chci se dostat aspoň přes stovku.

[Laďuša]

V jiným tématu ( http://forum.ladaklub.com/viewtopic.php?p=313531#313531 ) jsem vam ukázal pesimistickou písničku s optimistickou melodií. Tuta muzyka mi posloužila jako základ pro textařskou úpravu.

Takže si pusťte tuten hit: http://www.youtube.com/watch?v=JcUktXY-am4
a zazpívejte si na to novej text:
___________________________

Ať se nikdo nediví,
kde já trávim stáří,
v tutý knajpě šedivý
jsem v lednu, v máji, v září.

Tady chlastám já, utopence jím
s klukama, co o svý játra už se nebojí.

Ať se nikdo nediví
je tu správný klíma,
kvanta pivek pěnivých,
kořek neubývá.

Jinak je tu fajn a nic neschází,
i když Pepa svoje piva pod stůl vyhází.

Na wé cé se stále
potom dochází,
ať se v nás ten nálev
radši nezkazí.

Kyseliny z žaludku
na chodníku končí,
zbavme se však předsudků,
může to bejt horší.

Ráno nevíme žádný z nápadů,
tahle knajpa prostě nemá žádnou závadu.

[Tommel]

lepši jak origo

[MartasBrno]

Toto téma poslední dobou opravdu stojí za to. Nádražku budu muset navštívit, teda až našetřím na vlak do té vzdálené civilizační entity.

[Křečík Barbuška]

No já ti nevím, tento víkend se nám to trošku vymklo zpod kontroly . K vidění a slyšení byly "neuvěřitelné věci". Dokonce bylo něco málo i zaznamenáno, ale nejsem si jist, zdali je materiál publikovatelný, maximálně tak krmení kačenek . Některé scénky se ani slovy popsat nedají, stejně by tomu nikdo nevěřil .

[Laďuša]

Jen povídej, jsa lehce obeznámen s prostředím, možná to pochopim

[Křečík Barbuška]

To se ani vypovědět nedá, to se musí zažít . Třeba se tu časem rozvypráví Michal, byl to náročný víkend .

[Michal Pokorný]

Tentokráte to bude s vyprávěním složitější, neb si toho moc nepamatuji.
Vše začalo v sobotu ráno, kdy jsme oba vyrazili ze svých domovů (Marek výrazně dříve) směrem do Roudnice nad Labem.
Souputník měl dorazit v 9.42 rychlíkem od Prahy, já v 10.12 rychlíkem od Děčína. Již před desátou hodinou mi došla sms, že granulované krmivo, které Marek dovezl pro kačenky chutná.
V podstatě včas jsem přijel na místo činu. Marek již postával na 1.nástupišti s foťákem v ruce, což nevím zda byl dobrý nápad toto zařízení brát s sebou. Jelikož od otevření restaurace uběhla velice krátká doba, rozhodli jsme se, že si na prvních vytočených pivech pochutnávat nebudeme a odebrali jsme se do města. Zde jsem vybral z bankomatu cosi financí a vydali jsme se k vodě, kde mi Marek předvedl jak jím zakoupený granulát kačenkám chutná.
Po vysypání obou sáčků a dostatečnému promrznutí jsme se vydali do předem připravených pozica a to do nádražní restaurace. Službu toho dne měla Pamela a Radek, již to slibovalo mnohé.
Naše obvyklé místečko bylo již obsazeno, obsadil ho jistý Jindřich, občasný zákazník psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Jelikož celou noc strávil v jiném pohostinském zařízení, v době našeho příchodu již nocoval. Zaujali jsme proto místa u hlavního stolu , hned před pípou.
Pustili jsme se tedy do konzumace, po pár vypitých pivech se dostavil hlad. Já jsem si objednal Vepřovou plec na houbách s knedlíkem a Marek "Játra pana starosty" (kdybych věděl, že jsou to skutečně játra toho vola, dal bych si je také) s bramborem.
Servírka se mi ještě optala kolik chci knedlíků, zda-li mi bude stačit standardní porce 4ks. Odpověděl jsem že ano. Po chvíli se to již neslo, po položení porce na stůl jsem shledal knedlíků pět a omáčky tolik, že byla asi 1 mm od okraje talíře. Optal jsem se tedy servírky, zda-li toho není zbytečně moc. Místo slušné odpovědi či alespoň přání dobrého chutnání , se mi dostalo odpovědi: "Drž hubu a žer". Marek raději neříkal nic a pustili jsme se do toho.
Donesenou krmi jsme shledali velice chutnou. Po najedení jsme se opět pustili do konzumace piva. Nálada v restauraci byla čím dál lepší a celá akce se pomalu, ale jistě začínala vymykat naší kontrole. Naštěstí jsme v tom nebyli sami, neb číšník byl v tuto dobu v mnohonásobně horším stau než my. Již dávno neobsluhoval a seděl u vedlejšího stolu. Zde se také usadil jistý "námořník" (pán živící se nákladní dopravou po Labi) se svojí přítelkyní. Ani nevím kde ji vzal, ale najednou se v jeho rukách ocitla kytara a v tu dobu se akce již rozjela natolik, že jsme ztratili nejen pojem o čase, ale o světě vůbec.
Večer se pomalu přechyloval do noci a nám se stále nechtělo akci ukončit. Marek se proto rozhodl, že svoji cestu domů odloží na zítřek a požádal o azyl u mne. Tato jeho myšlenka se mi natolik zalíbila, že jsem bez váhání souhlasil.
V tuto dobu jsme začali vnímat i jistého štamgasta Luboše, který byl již na konci svých alkoholických sil. Po každém zvednutí z místa kde seděl, lavice se zástěnou, tuto převrátil na stolní fotbal. Jelikož to bylo dosti hlučné, nemohli jsme to ani v našem stavu přehlédnout.
U stolu vlevo od nás seděla ještě nějaká podivná zahraniční existence, o které se snad ani rozepisovat nebudu, neb by to bylo na hodně dlouho. Snad jen,že Radek již v dosti podroušeném stavu, se s ním chvíli držel za ruce, po chvíli mu chtěl dát na držku.
---- pokračování za chvíli-----

[Michal Pokorný]

Večer se tedy nezadržitelně blížil ke svému konci a já jsem na poslední chvíli zaostřil na časomíru nad pípou a zjistil , že do odjezdu posledního možného spoje nám zbývá pár minut. Zaplatili jsme tedy, srdečně jsme se rozloučili se všemi přítomnými a chvatně jsme se přesunuli na 2. nástupiště, kam již přijížděl rychlík, který nás odvezl do Lovosic.
Zde jsme se přesunuli na 4. nástupiště a nastoupili do stroje řady 810 , který nás za pouhých 52 minut spolehlivě dopravil do 30 km vzdálené zastávky Dubičná.
Samozřejmě, že jsme svým zjevem, vůní a jistě i chováním v téměř zcela zaplněném vlaku budili pohoršení,ale bylo nám to jedno.
Pan průvodčí z režijky mého spolucestujícího nezjistil nic a u mé traťové jízdenky je také víc možností. Tudíž se mne optal zda-li budeme vystupovat v Litoměřicích. Odpověděl jsem mu že ne, že až v Dubičné. Pan průvodčí pokýval hlavou, obrátil oči v sloup a odešel.

V Litoměřicích se vůz značně vyprázdnil a my jsme se již mohli dostatečně roztáhnout přes celou "čtyřku". Již u Horních Řepčic jsem zpozoroval, že pán přes uličku je tohoto večera značně neklidný, stále sledoval tmu za oknem a občas nás.
Blížila se již zastávka Dubičná, počali jsme se oblékat. v tuto dobu si onen pán dodal odvahy a optal se nás, zda-li jede správně na Louny. Jsem nerad poslem špatných zpráv, ale nedalo se nic dělat, musel jsem s pravdou ven - oznámil jsem pánovi, že již témř hodinu jede opačným směrem, než původně chtěl.
I při takové smůle měl obrovské štěstí, že se zeptal v tuto dobu, neb s námi vystoupil v Dubičné a za cca 10 minut mu jel poslední spoj zpět. Další stanice za Dubičnou jsou Blíževedly, kde se tyto protijedoucí spoje vykřižují a nestihl by tedy již přestoupit. A zůstat v noci , v mrazu v Blíževedlech, odkud pak další spoj jede až ráno, by jistě nebylo příjemné.
My jsme tedy pána ponechali na zastávce na pospas osudu a vydali se na dvoukilometrovou noční procházku směrem k mému panelovému doupátku. Došli jsme k bytovce a podle všeo se dosti hlučným způsobem přesunuli do mého apartmá.
Tady jsme do sebe nacpali kávičku, opláchli jsme ze sebe restaurační vůni a odebrali se k posilujícímu a revitalizačnímu spánku.
Po ranním probuzení jsem zjistil nemilou skutečnost, že díky tomu, že jsem s tímto nepočítal, toho zde k jídlu moc nemám. Posnídali jsme proto poněkud skromněji a po chvíli apatického sedění u stolu jsme se vydali na známou zastávku Dubičná s plánem vrátit se na místo činu, tedy do nádražky.
----- za chvíli pokračování------