


S Myšem jsme poté zápasili o druhé místo dopředu, ale já měl ambice na místo první s tím, že dokud ten čas nevyjedu, nejdu spát. Potom jsem ale poznal, že to začíná být příliš osobní a začínám být tvrdý na auto, takže jsem to odložil na příště.

Jen mě mrzí, že mi při posledním pokusu "spadly" ruce z volantu a musel jsem couvat mezi kužely. Přitom v kufru jsem měl připraveny řidičské rukavice přesně pro tento případ... Nebýt toho, pravděpodobně bych ten čas překonal.
A musím trochu přechválit sebe i kolegu, který získal místo první- s originál volantem bez jakéhokoliv potahu se nemanévrovalo zrovna ideálně. To se také dalo poznat, že měl člověk "ruce plné pazourů".

Michal má pravdu, frekvence rádia Wien byla nějak slabá, až jsem ji nakonec při dolaďování úplně ztratil a když jsem už hledání vzdal a čekal až na večerní hodiny, přiběhl Michal s tím, že je perfektně slyšet na 89,9. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si tu frekvenci vlastně uložil do paměti... Natolik mě to rozradostnilo, že jsem se konečně pustil do té opravy pozičního světla ve dveřích a dotahování volantu s tím, že až to dodělám, půjdeme k Vlkovi na Plazivce.



No zkrátka byla tam pohoda!

A také díky Michalovi a dalším, že jsem byl kladně ohodnocen za vedení Pražské minikolony, měli jsme kolikrát opravdu zábavu, ale cesta byla moc příjemná...




Ještě doplním: Vzhledem k výše zmíněné věci i k tomu, co napsal o otevírajících se dveřích Michal Pokorný a také za odvahu absolvovat sám nijak jednoduchou cestu na Pelhřimov k místu setkání, dovolím si tímto Laďušovi udělit kladný titul "Šoumen Pražské kolony do Jedovnice 2007".
