Tak přináším po pár měsících po návratu i nějaký popis jak akce probíhala....
Nápad na cestu se zrodil v průběhu roku 2015, kdy jsme se rozhodli prodloužit původní trasu na Zakarpatí o cestu na jih k Černému moři a do Oděsy. Zpáteční trasa byla určena přes Rumunsko a nepatrným kouskem Moldávie.
Vyrazili jsme dva motocykly JAWA 50 (Pionýr a Mustang) a jeden automobil Lada 2101. Ve čtvrtek 21. července vyjely motocykly, druhý den odpoledne automobil. Společný sraz byl určen v Trebišově na východě Slovenska. Tam jsme se v sobotu setkali a pokračovali na východ. Motorky mají běžný denní nájezd od 250 do 350 km. Automobil zvládl první dva dny přes Slovensko s nájezdem kolem 450 km denně. Další dny se nájezd vozu odvíjel od najetých km motorek. Slovensko se vyznačuje množstvím pohoří, kopců, horských cest a taky vozů Praga V3S, převážně v úpravě na převoz dřeva. V každé vesnici mají takový automobil, někde i několik. Tam je to legendární vůz a slouží často i 50 let.
Pokračovali jsme přes Maďarsko k ukrajinským hranicím. Podobně jako v Polsku ani v Maďarsku není dostatečný počet mostů, přes Tisu jich je opravdu minimum. Proto jsme opět museli použít přívoz. Jeden byl zrušený, tak jsme jeli k dalšímu. Tam nás za oplatek převezli na druhý břeh. Již tam jsme vzbudili rozruch a zvědavost od místních. Hraniční přechod Tiszabecs – Vilok je méně frekventovaný, takže fronta asi 15 aut nebyla tak hrozná a celkem se posouvala. Měli bychom vše vyřízené na hranicích tak za 40 minut, nebýt toho, že se jim nelíbil náhradní motor na motorku v kufru automobilu. Na něm bylo vyraženo číslo a chtěli od motoru techničák. Navíc jedna z motorek neměla na svém motoru vyraženo číslo, protože se jednalo o motor z mototechny. Dost dlouho zdržovali, především celníci, pohraničníci jsou v pohodě a popovídali jsme si s nimi. Říkali že budeme muset jet zpět, nebo že budou komplikace při návratu z Ukrajiny. Po 2 hodinách nás nakonec pustili dál, bez úplatků ale už za šera. Vjeli jsme tedy na území Ukrajiny, Zakarpatské oblasti. Projeli jsme přes město Vilok a okolní vesnice a našli místo na přespání u slunečnicového pole. Již tam jsme se setkali s horší až špatnou kvalitou silnice. To byl ale teprve začátek.
Další den jsme vyrazili směrem na Koločavu. Vedlejší silnice jsou samá díra a místy se jede jen 20-30 km/h. Cesta do Koločavy po horní cestě přes hřebeny je v přijatelném stavu, jen je kopcovitá. V Koločavě, což je běžná horská vesnice na Zakarpatí, jsme navštívili bývalou ČS četnickou stanici kde je umístěna hospoda. Popovídali jsme si s dalšími českými turisty a pokračovali dál. Silnice z Koločavy zpět na jih údolím řeky se vyznačuje tím, že slouží zároveň pro krávy, které se po ní pohybují a pasou se u krajů. Často zablokují provoz na této cestě i na několik minut. Nechtějí se hnout z místa. Druhou vlastností tohoto silničního tahu na jih je velice špatný stav. Češi se Superbem na autě utrhli plast ve spodní části nárazníku. Místní vědí že lepší je zde jezdit Žigulíkem, který je zde nejčastějším vozidlem. Někteří se nebojí přes velké výmoly jezdit i 60 km/h, což nám předvedli. Západní auta zde jezdí často jen 10 – 20 km/h. Neustále se musí kličkovat mezi výmoly a není problém jet víc úseků v protisměru nebo na krajnici než vpravo. Některé díry jsou opravdu hluboké. Jinde lze zase narazit na hromadu štěrku připravenou pro opravu silnice, ta kupa zabere klidně i polovinu šířky silnice….Bez jakéhokoli označení. Další vlastností těchto horších silnic je jejich prašnost. Protože místy není asfalt vůbec, ale štěrk, práší se opravdu hodně. Cestou na Chust nás také zastavila policejní hlídka, kromě kontroly dokladů u jedné motorky a zkoušky na alkohol a dotazu kam jedeme nic dalšího neřešili.
Ještě ten den jsme navštívili města Tjačiv a Solotvino, v něm jsou solná jezírka která slouží dnes ke koupání. Bohužel je sucho a vody tam bylo málo, takže jsme místo koupání jeli dál.Cestou jsme jeli přes příhraniční kontrolní stanoviště, která jsou kolem hranic s Rumunskem na hlavní silnici celkem 3. Nás však nezastavovali, s našimi stroji jsme splynuli s místním provozem. Navečer jsme již hledali v horách místo k přespání, to jsme našli v horské vesnici, na zahradě u jednoho z místních. Stejně jako mnoho dalších umí celkem česky, protože k nám jezdil za prací. Na zahradě jsme postavili stany a popili pivo. Celá Zakarpatská oblast je plná aut na českých SPZ. Nikde jinde na Ukrajině tento jev není, tady lze každých 5 minut na sinicích potkat české RZ. Spousta lidí odtud cestuje za prací do Čech, má tam příbuzné a podobně.
Další den jsme pokračovali po horské silnici 1. třídy na sever přes hřebeny Karpat. Je to sice hlavní tah na Ivano-Frankovsk, ale místy v tak špatném stavu, že se nedá vykličkovat mezi dírama, které jsou hluboké. Ani asfalt zde není úplně pravidlem. Přitom je to hodně frekventovaná silnice se spoustou kamionů, KAMAZů, dálkových autobusů i osobních aut a motorek. Železniční přejezdy jsou také hodně komplikované, kolejnice sahají často hodně nad povrch vozovky a musí se jet velmi opatrně. Setkali jsme se i s poškozeným betonem mezi kolejnicemi, ze kterého koukaly železné výztuhy několik cm nad povrchem. V horách je mnohem víc terénních aut než jinde na Ukrajině. Proto jsme potkávali velké množství KAMAZů, ZiLů, Uralů a GAZů-66. Většinou jsou určené pro převoz vytěženého dřeva. Stejně tak je zde víc UAZů. Celkově je Zakarpatí a poté ještě příhraniční oblasti jižnější části, plné Žigulíků, Volh a Moskvičů. Auta se liší stavem, od vraků které sotva jezdí, po nejnovější Žigulíky typu 2107 a 2104 staré jen několik let a ve výborném stavu. Často se zde upravuje i vzhled vozidel aby se odlišily.
Mezi autobusy lze potkat jak asijské vozy, tak PAZy a na dálkových spojích i legendární Ikarusy z Maďarska. Pokračovali jsme dále na východ, přes roviny a jen mírné kopce do města Černivci. Cestou jsme viděli jak se opravují silnice na ukrajině, kde jen rozvezou štěrkoasfaltovou směs na starý povrch a nechají ujezdit automobily. Na okraji města jsme si popovídali s místním motorkářem. Patřil k lidem, kteří říkali, že na Oděsu budou špatný cesty. O něco dál jsme se setkali s policisty, kteří byli úplně vedle z toho, že jedeme tak daleko na těchto motorkách a v doprovodu jede Žigulík. Tito mladí policisté se nechali i vyfotit a to včetně fotek policejní Samary. Opět upozornili na horší cesty na Oděsu a doporučili spíš směřovat na Moldávii.
Při přespání nedaleko Černivců jsme za tmy u Žigulíka poškodili o pařez práh vozu, při zajíždění do lesa. Ráno jsme pokračovali na město Novodněstrovsk, ležící u velké přehrady a přepouštěcí nádrže. Město je novějšího typu se stavbami přibližně ze 70. a 80. let. Za městem jsme kousek bloudili kolem řeky a přehrady, než jsme se po vyptání místních dostali zpět na silnici přes hráz nádrže a pokračovali dál. Zde byla dost špatná panelová cesta, na silnici 2. třídy na Kyjev opravdu špatný stav. Místy byla i poměrně úzká a zarostlá keři. Ve velkém horku jsme pokračovali dál na východ podél moldavských hranic. Zde opět začaly převládat žigulíky, volhy a moskviče. A často i další staré vozy a náklaďáky. Postupně jsme směřovali dál na východ a pomalu se přibližovali k Pěrvomajsku, kde jsme chtěli navštívit raketové muzeum. Když jsme přijeli na místo, bylo už po zavírací době a vypadalo to že se dovnitř nepodíváme. Avšak místní průvodce nakonec svolil k prohlídce v 6 večer, přesto že hodinu už nepracoval. Prohlídka se protáhla do 8 večer, místí psi už měli hlad takže nervozně čekali až jim průvodce dá večeři. Areál je bývalá raketová základna s velitelským stanovištěm, unikátní svého druhu na světě. Jedno menší muzeum podobného typu je ještě v USA. Všechny ostatní raketové základny na Ukrajině byly zlikvidovány. Bylo jich několik desítek. Každá základna byla tvořena 10 sily pro odpal raket, každá raketa mohla nést minimálně 10 bojových hlavic s jadernou náloží. Areál byl zabezpečen nejen plotem, ale také několika dalšími systémy, včetně minového pole, elektrického napětí v drátech kolem bojového prostoru, pohybových čidel v linii ohraničení prostoru, tlakových čidel v zemi. Vše měli tedy pod kontrolou a běžně se pracovníci základny pohybovali po areálu v podzemí. V podzemí v kontejneru podobnému raketě bylo i velitelské stanoviště.
…..
Přespali jsme na louce u Pěrvomajsku a pokračovali na jih, na Oděsu. Ta byla již jen 200 km daleko. Avšak cesta se zásadně zhoršila. Nejdřív jsme u jedné vesnice trochu zabloudili a jeli po horší cestě, při návratu na hlavní tah na Oděsu se ale povrch nezlepšil, spíš naopak. Celé úseky byly bez asfaltu, obrovské výmoly a nerovnosti, hrboly, zničený asfalt. Místy se dalo jet jen na jedničku, zařazená dvojka byla spíš vzácností. Místy se dalo jet po vyjetých kolejích podél silnice, tam však byla zase vysoká prašnost. Tento úsek byl velice náročný, bylo horko a sucho, takže večer při příjezdu do města Južnoje jsme ihned přijeli k moři a šli si zaplavat. Písečná pláž, čisté moře, prostory určené ke stanování. Navštívili jsme hned u pláže také restauraci a dali si šašlik, polívku Saljanku a další jídla a piva. Byla zde i pouštěná hudba, lidé tancovali.
Navečer nás na pláži překvapili spící toulaví psi, rozvalovali se tam a chladili v písku. Celkově lze na ukrajině a v Rumunsku potkat hodně toulajících se psů. Pokračovali jsme druhý den ráno do Oděsy. Zde jsme měli komplikace s vyřešením čísla motoru na Mustangu. Zastavovali jsme v několika servisech a chtěli od nich vyrazit číslo na motor, abychom neměli problémy na hranicích. Nikomu se do toho nechtělo, v jednom sevisu se nacházející policista, který tam měl své auto na opravě, tak poradil podat oficiální žádost. Tento proces ale trvá až 3 měsíce. Tolik času jsme neměli a rady, abychom zde motorku prodali, jsme taky neuposlechli. V jednom ze servisů nám poradili, abychom zajeli na Avtobazar na druhém konci Oděsy. Tam se dá sehnat vše na auta. Trochu jsme bloudili velkoměstem s milionem obyvatel, nakonec se ale po pár dotazech na místo dostali. Následně jsme se začli ptát kde by mohly být k sehnání „šrifty“, případně „kovošrifty“, tedy raznice, abychom si mohli vyrazit dané číslo motoru. Avtobazar je obrovská tržnice, asi největší na jižní Ukrajině, která je denně otevřena a jsou tam stovky stánků s dílama na auta a se spoustou doplňků. Samozřejmě nejvíc je k sehnání na Žigulíky. Neváhali jsme a také zakoupili některé doplňky, v Evropě nesehnatelné a za přijatelné ceny. Po několika hodinách jsme se vraceli zpět do centra Oděsy, k mořskému nádraží, jak nazývají místní přístav. Zde jsme navštívili legendární Potěmkinovy schody, pojmenované po filmu Křižník Potěmkin, který se zde ve 30. letech natáčel. Schody byly vybudovány v 19. století. Další zajímavostí byl hotel Odessa a jeho okolí se spoustou lodí. Poté jsme již pokračovali ven z města a navečer se ubytovali v malém jednoduchém kempu ve městě Zatoka. Tam byl v plném proudu noční život se spoustou restaurací, barů a dalších obchodů, s živou hudbou, diskotékou.
Další den jsme již jeli směrem na hranice s Moldávií, kde jsme strávili nějakou dobu, než jsme vyřešili veškeré papírování. Postupy tam byly velmi zmatečné, běhali jsme k různým okénkům a do různých kanceláří, než jsme měli všechna potřebná razítka a povolení. Celníci si vyžádali i malý úplatek 10 Eur za osobu, abychom mohli jet bez problémů dál. Původně chtěli vyšší částku 50 EUR. Po několika kilometrech v Moldávii jsme pokračovali do Rumunska. Čekali jsme ve frontě na hranici v horku asi hodinu. Potom jsme již jeli Rumunskem a čekalo nás první přespání v této zemi.
Ráno jsme směřovali do krásné krajiny rumunských Karpat. Zde jsme viděli přehradu uprostřed hor, chudé cikánské osady, ale i kvalitní nové silnice. Projížděli jsme poměrně dlouho tímto pohořím a večer jsme hledali v lese místo vhodné na přespání. Druhý den nás zastihl v horách déšť, to jsme však již směřovali k Maďarsku. Tam jsme přespali v bývalé pískovně za městem a ráno již pokračovali na Slovensko. Tam jsme jeli horama středního Slovenska, pod Nízkými Tatrami a Muráňské planiny. Setkali jsme se tam s jinými motorkáři na Jawách a chvíli s nimi cestovali. Cíl toho dne byl však jasný. Banská Bystrica a setkání s cestovatelem Markem Slobodníkem s kterým se již část výpravy setkala v červnu u Balatonu při jiné cestě na motorkách. S Markem jsme večer debatovali a popíjeli pivo na kopci nad sídlištěm, přijel tam i jeden Trabant z Čech, který řídil Markův známý. Po přespání jsme pokračovali již přes západní Slovensko do České republiky, přespali naposledy, u Uherského Hradiště v lese a v poslední den expedice jsme dojeli až do Chocně domů….
Kdo to dočetl až sem, tak by měl zauvažovat o podobné výpravě, protože je to opravdu veeeelký zážitek
Musí se to zažít.
Napsal: čtv kvě 12, 2016 18:22
jste borci. Je někde k disposici více fotek ke zhlédnutí?
Já bych to na fichtlu nedal