Sobota dopoledne. Přemýšlím, co budu dělat, hledám montérky. V tom zvoní telefon. kouknu na displej, volá Olaf, náš Ladapřítel z Estonska, mnozí z vás ho znají z našich srazů. Zvedám telefon, ptám se, co se děje. Olaf mi objasňuje, že kolega Estonec, který byl na srazu v Maďarsku Samarou Baltic má velký problém. ( Pro objasnění, proč až týden po srazu: Estonci si ještě udělali menší okruh po Evropě, byli v Chorvatsku, Slovinsku a Itálii, teprve teď začali nabírat kurs domov.) Kolegovi jménem Ursam na dálnici A1 v Rakousku, mezi Lincem a Vídní, praskl rozvodový řemen. Už v pátek večer. Ursam zavolal rakouskou asistenční službu ÖAMTC, aby ho odtáhli z dálnice. To udělali, dotáhli ho ke svému středisku vedle dálnice u města Amstetten, ale to bylo vše. řekli mu, že rozvodový řemen na Samaru nikdy neměli, nemají a mít nebudou.
Olaf tedy volá mě, zda řemen nemám. Doma ne. Ale volám do Sadské, pan N. je doma a řemen samozřejmě má, stačí pro něj dojet. Beru auto, nářadí a jedu do Sadské. Kupuji řemen, dostanu ještě instrukce a nákres, jak řemen správnit navléci a hurá směr Rakousko. Mezitím kontaktuji mistra Želvotrona, zda se nechce udělat výlet, bohužel je zaneprázdněn. Za slabých pět hodin jsem na místě činu, 370 km za mnou.
Samara už stojí připravená k akci, vyndávám nezbytný ořech číslo 19, povoluje se řemenice, nastavíme řemen, vše se odehraje během půl hodinky, motor v pohodě naskočí. Paráda. Vedle je pumpa, doberu palivo (zajímavé, že nafta v Rakousku stojí stejně jako u nás), Ursam se se mnou peněžně srovnává, popřejeme si šťastnou cestu a že se uvidíme za rok v Estonsku.
Vyrážím směrem k domovu a letím jak o závod. Bylo 21:30 a já byl doma. Najeto celkem 715 km.
Tato akce mi připomněla výrok ze slavného filmu "Vesničko má středisková", kde pan Hrušínský říká: "Když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí."
Potvrdilo se, že Ladapřátelství nemá hranice. Já jen doufám, že se mi vyhnou podobné infarktové situace, kde bych stál 2500 km od domova, téměř bez naděje na záchranu.