Moje dojmy z Jizerské: na Facebooku jsem je popisoval, na fórum jsem jaksi pozapomněl.
Tak předem je třeba říci, že JIzerská 50 je dost závádějící pojem, protože trať měří 63 km. To jsem nevěděl, takže jsem byl vlastně pořadateli podveden.
Můj netrénink se ze začátku nijak silně neprojevoval. Startoval jsem až z poslední vlny, kde jsou ti největší lůzři a renegáti. Asi kilometr se mi jelo dobře, bylo to po rovině. Potom přišel drsný stoupák z Josefova Dola do Hrabětic, jak se o něm zmínil Petr HC. Kruté.
Nicméně jsem to udýchal ( mimochodem jsem přestal kouřit po 20 letech a zatím se džím, již skoro 4 měsíce). Pak mě čekal další kopec kruťák ( neplést si s nejmenovaným členem fóra). To jsem poprvé slezl. Čas ubíhal, jelo se mi docela dobře, až k první občerstvovačce. Tam jsem doplnil tekutiny a energii. Čas i kilometry ubíhaly, na 50 km byla druhá občerstvovačka. Úbytek sil byl zřejmý, ale po odjezdu z ní jsem již mlel z posledního a těch 13 km do cíle bylo pro mne utrpení, žhavení lebky zvané budík. V duchu jsem se proklínal, že jsem tupě kývnul na hec jet.
Nebudu psát rozsáhlé rozbory své psychiky a stavu. Do cíle jsem dojel v čase 4:50, o hodinu hůře než můj milovaný táta, které mu je 55 let...Zničený, ale šťastný, že jsem to dokázal, ačkoliv mi mnoho lidí prorokovalo skázu a věčné zatracení uprostřed Jizerských hor.
Takže příští rok to pojedu znovu, jen budu trochu více jezdit na kole než teď.