Ano, tak nějak.
Jenom bych to trošku rozdělil. Díl 2. jakosti a díl, který neprojde OTK nemusí být ten samý. Ve výrobě se většinou součástky (díly) třídí do více kategorií. Pro ilustraci uvedu třídění součástek (polovodiče, elektronky, obrazovky, pasivní součástky) ve Philipsu, když ještě vyráběl elektroniku. Níže uvedený systém fungoval od počátku 30. let. Postupně začal být rušen ve 2. polovině 90. let.
- 1 špičkové - téměř nulové tolerance
- 2 výborné - tolerance v úzkém pásmu nepřesahující 20% povolené normy
- 3 dobré - tolerance nepřesahující 50-60% povolené normy
- 4 použitelné - v rozsahu povolených tolerancí
- 5 nepoužitelné - tolerance mimo povolený limit
Jiným výrobcům byly většinou dodávány součástky z kategorií 3 a 4. Pro vlastní výrobu se používaly kategorie 1-3. Kategorie 1 šla potom pouze do špičkových řad, jako třeba TV a VCR Matchline, příp. top verze CD přehrávačů. Poznat to bylo zejména na obrazovkách, kdy ty opravdu podařené a dobře konvergující byly u TV Philips v podstatě normou, (v řadě Matchline naprostým pravidlem), kdežto u jiných výrobců, kteří od Philipse brali součástky, to už bylo spíš o náhodě. To samé platilo o D/A a A/D převodnících. Ty z kategorie 1 byly dokonce značeny i královskou korunkou. Občas se daly najít i v přístrojích jiných značek (Revox, Sony), ale to bylo spíš výjimkou a daní výrobci za to museli adekvátně připlatit.
Díky tomuto systému používání vlastních špičkových součástek se Philips na přelomu 20. a 30. let stal v oblasti radiopřijímačů naprostou špičkou a světovým pojmem, protože pouze ve svých výrobcích používal vlastní elektronky s nejvyšší strmostí, což se pozitivně odráželo na vysoké citlivosti a selektivitě.
U jiných výrobců a jiných oborů to určitě funguje obdobně.