Zimní sraz

[ger007]

v tom by som problem nevidel a este povinne kazdy 3 polienka do kachiel

[Marcel]

Gulášek? já chci taky GULÁŠEK

[Vašátor]

Však to nemáš zas tak daleko

[Tommel]

Jo tak na guláš se těším

[Marcel]

Však to nemáš zas tak daleko

Jo, leda že bych si nenápadně odskočil z práce i s tím sypačem o kterém tu byla řeč ale to mě zase praskne GPS práskač Takže si hold nechám zajít chut.

[Crocodile]

[Vašátor]

Pěkné

[Raduz]

Dobry, samolepa by mohla byt ve stejnem duchu, akorat bych posunul spodni sikmy napis nahoru na nerozmazanou cast a zastrihnout do obdelniku.

[Hurikán]

Je to hezké. Až tedy na ten dominující imperialistický Vauxhall. A úplně nejlepší je název JZD.

[Crocodile]

Ale pořád je na fotce nejvíc žigulíků je to stará fotka z Moskvy. JZD získalo tento název někdy v 60. nebo 70. letech z historických důvodů

[tavri]

Je to hezké. Až tedy na ten dominující imperialistický Vauxhall. A úplně nejlepší je název JZD.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Iv ... %8D_Krylov

[Laďuša]

Bejt Krylovem, tak se asi urazim!

[Crocodile]

Vidím, že s tím Krylovem to musím osvětlit...lidí nesoucí toto jméno je víc, ikdyž někdy jen jako krycí jméno. Náhodně jsem jednou objevil na internetu text a přeložil do češtiny. Doporučuju přečíst.


Bojová cesta Borise Petroviče Charitonova, absolventa Školy №1 města Čerepovec

Jedním z účastníků boje v týlu nepřítele byl absolvent Školy №1 roku 1933, voják výborného partyzánského oddílu D. N. Medveděva, legendární hrdina Velké Vlastenecké války, velitel průzkumné skupiny, operující na území Československa, Boris Petrovič Charitonov.

Boris Petrovič se narodil roku 1918 v obci Ilinsk, Čerepovského okresu Vologodské oblasti. V roce 1925 se jeho rodina přestěhovala do Čerepovce. Boris se začal učit v 1. Sovětské Sjednocené Dělnické škole. V roce 1933 dokončil 8 tříd. Chápajíc, jak špatně se žije jeho rodině, odjel do Nižného Novgorodu. Pracoval v Gorkovském autozávodě jako mechanik. Na výbornou vystudoval vysokou školu automobilového – traktorového průmyslu. V roce 1937 se vrátil domů, pracoval v závodě "Rudá hvězda"nástrojářem. V roce 1938 povolali Charitonova do Rudé armády.

Boris sloužil v praporu zvláštního určení na hranici Ukrajiny s Polskem. V květnu 1940 Charitonova, již zkušeného vojáka se schopnostmi učit se cizím jazykům, převeleli na studia ve škole vojenských překladatelů ve Lvově.

V rozvědné škole učili výborně německý jazyk, rozvíjeli u studentů paměť a vnímání. Velitel školy často opakoval: Budeš znát jazyk nepřítele, budeš znát jeho nedostatky.

21. června 1941 přijel B. P. Charitonov na základnu Parchač v okolí Rava – Ruské.
V noci se najednou ozval výbuch, jeden, druhý, třetí... Začala válka. Boris společně se svými soudruhy zůstal v obklíčení a poté v německém zajetí. Vězni kolem sebe soustředili nejspolehlivější lidi, k organizování útěku.
Někde se jim podařilo sehnat staré rezivé ženijní nože. Přeřezat dráty, obklopující tábor, přikázali Charitonovu. Když byl průchod hotov, Charitonov a Vasilij Neudachin utekli. Ostatním se to nepovedlo, poté co němci viděli uprchlíky, začali střílet.

Po dlouhých měsících ukrývání se dostali do partyzánského oddílu D. N. Medveděva, který se nacházel 40 km od města Rovno. Oddíl Medveděva se málokdy účastnil bojů, zaměřoval se především na průzkum. Získání cenných informací o pozicích nepřátel, stálo mnoho partyzánských životů. Charitonovu se podařilo účastnit se operací s Nikolajem Ivanovičem Kuzněcovem, sovětským rozvědčíkem, pracujícím v Rovnu pod záminkou německého důstojníka Paula Ziberta. Jednu z operací Kuzněcov jistil "Pojízdnou pastí". Pod rouškou policistů, sedících na povozech jedoucích po silnici, byli partyzáni, mezi nimi i Boris Charitonov. Kuzněcov byl oblečen v uniformu německého důstojníka. Uniforma a znalost německého jazyka umožňovaly proniknout na různé německé objekty. Cíl – informace.

Jednou na silnici obsadili osamocené německé auto. U důstojníků, sedících v autě, mezi tajnými dokumenty našli i topografickou mapu. Na ní byl vyznačen podzemní pancéřovaný kabel, spojující Berlín s Hitlerem v obci Jakušinci u Vinnice.

Fronta se přiblížila k Rovnu. Na konci roku 1943 se musel celý oddíl přemístit ke Lvovu. Bylo rozhodnuto poslat operační skupinu do Lvova. Vybrali skupinu 6 rozvědčíků, kteří dobře znali město, mezi nimi i Borise Charitonova. Také byla vytvořena nová 15-ti členná skupina pro vytvoření partyzánské základny. Cestou byly téměř v každé vesnici "bojevky", bojové skupiny nacionalistů. Probojovat se přes hustou síť nepřítele bylo něco nemyslitelného. Rozhodli se, že rozvědčíci se budou vydávat za nacionalisty.

Velitelem oddílu sestávajícím z 21 lidí, byl určen Boris Krutikov, bývalý poručík Rudé armády, znající místní podmínky a zvyky nacionalistů. Kilometrů 40 od konečného bodu přesunu, čekala na partyzány léčka. Krutikov vrhl granát do samého středu banditů. Jiným partyzánům se podařilo umlčet kulomet. Charitonov se svou skupinkou spěchal k nepřátelské sestavě.
Po vypořádání se s útočníky, pokračovali partyzáni v nebezpečné cestě. Ve vesnici Guta Penjackaja, kde žili poláci, pomáhající sovětským partyzánům, postavili základnu. Odtud posílali rozvědčíky do Lvova. V první den šli do Lvova dva partyzáni – rozvědčíci Pastuchov a Kobeljackij. Stěpan Pastuchov pracoval před válkou jako inženýr komunálních služeb a dobře znal
podzemní městské komunikace. Za dva dny se do Lvova vydali Charitonov s Vorobjovem jako zajatci, pracující v německé firmě "Berenta". Rozvědčíkům se podařilo sebrat mapu města se všemi zakreslenými trasami telefonních kabelů, opevnění, minových polí, místy soustředění vojenských jednotek, vládních a vojenských kanceláří, skladů munice a paliva, kontrol podzemních lvovských komunikací.

Charitonov se musel vrátit na základnu. Pastuchov a Kobeljackij se dostali podzemními chodbami z města, překročili linii fronty, spojili se s velením a ukázali nejdůležitější objekty, podzemními cestami vyhýbajíce se minovým polím, dovedli k objektům jednotky střelců, a tím pomohli rychleji a bez větších ztrát osvobodit město Lvov 27. července 1944. Po osvobození Lvova se oddíl D. N. Medveděva přesunul na jih, ke Karpatům, kde se připojil k regulérním vojskům Rudé armády. Boris Charitonov se skupinou důstojníků zůstal ve Lvově jako záloha.

Brzy pozvali Charitonova do štábu rozvědného velitelství Prvního Ukrajinského frontu, kterému velel v našem kraji známý I. S. Koněv, později maršál. Náčelník agenturního oddělení, plukovník Sokolov předložil nabídku vést skupinu rozvědčíků, vysazenou v hlubokém týlu protivníka. Charitonov dal souhlas.

Válka se blížila ke konci. Fronta se pohybovala po teritoriích sousedních států. Ale nepřítel se bránil urputně. Podmínky průzkumu byly složité – operování na cizím území. Skupina Charitonova v Československu. Přípravy probíhaly na území Polska: vypracovat legendy, osvojit si přezdívky. Charitonov se stal "majorem Krylovem".

20. února 1945 se z čenstochovského letiště vzneslo malé transportní letadlo s rozvědčíky na palubě, nabralo směr na jiho-západ přes linii fronty směrem na Čechy. Po výsadku zjistili, že se piloti spletli o 45 kilometrů.

22. února obdržel štáb první hlášení. Skupina se vydala do okresu Chrudim. Rozhodli se jít do lesů směrem na Vysoké Mýto. V lese potkali zajatce, kteří mluvili česky.

Spolupráce s místním obyvatelstvem byla potřeba stejně jako vzduch. Zašli do jednoho z domů, představili se jako zajatci a poprosili o pomoc. Češi jim poradili sejít se s dědou Maklakem. Jeho chata stála na okraji lesa. Děda Maklak – bývalý ruský voják Stěpan Maklakov. V letech první světové války byl těžce zraněn v boji, zvedla ho česká dívka Marta. Oženili se. Maklakov se ženou pomáhali převážet vězně z dolů do slovenských partyzánských oddílů. Charitonov přiznal Maklakovu, že jsou sovětští rozvědčíci. Stěpan nabídl, aby zůstali s ním, aby našli více pomocníků.

27. února podali další hlášení. "Místní obyvatelstvo se k nám chová dobře. Dnes vyjíždíme do České Třebové. Krylov".

Na doporučení Maklakova vybral Charitonov z místních lidí a zajatců odvážné a spolehlivé lidi. Jak se ukázalo stali se z nich dobří rozvědčíci a spojaři. Brzy se Boris setkal s hlavou místní podzemní organizace Pardubického kraje Karlem Sobotkou. Charitonov a Sobotka se dohodli, že veškeré úsilí se zaměří na průzkum. Podzemní organizace začala pracovat a k Charitonovu se začaly hrnout rozsáhlé a cenné informace. Jako poštovní schránky sloužily voděodolné plechové krabičky, schovávané na domluvených místech.

Brzy se Charitonov dozvěděl o tajné továrně. Co tam vyráběli, nikdo nevěděl. Vyráběla se tam jedna součástka, ale jaká nebylo ze schémat jasné. Charitonov navrhl, že informace získá u obchodního ředitele. Od něho Boris zjistil, že továrna vyrábí díly na létající bomby V-1 a letadlo-rakety V-2. Díky této nové zbrani Hitler doufal, že otočí chod války. Podzemní organizace vymyslela plán na vyhození rozvodny zásobující továrnu, do vzduchu. Operace byla úspěšná.

S přiblížením fronty na jaře 1945 oddíl začal kromě průzkumu organizovat i diverzní operace. Podařilo se jim vyřadit z provozu na tři dny komunikační kabel, spojující generála Schernera s východní frontou.

Na konci března zadalo Centrum nový úkol. Dostat se do Prahy a předávat informace sovětskému velení o situaci v českém hlavním městě. Charitonov začal spolupracovat s podzemní organizací v Praze. Přes Karla Sobotku se seznámil s Jaroslavem Akkermanem, který měl v Praze hodně kontaktů. Rozhodli se poslat do Prahy radistu Pičkara. Od prvního dne začala být aktivní pracovní skupina "RP Vašek" ve sběru a předání informací.

Oddíl Krylova uskutečnil napadení letiště ve Vysokém Mýtě. Zničil 6 letadel. Na úseku železniční tratě byl vyhozen do vzduchu most a poškozen železniční svršek. Čím víc se blížila fronta, tim těžší bylo udržet podzemní organizace a partyzány od aktivních bojových činností. Fašisti se více snažili najít rozvědčíky. Začali používat letadla – hledače. Předávání informací se zdržovalo. Nakupilo se mnoho map, schémat a náčrtů. Zrodil se smělý plán: na choceňském letišti se zmocnit strážního letadla Storch, které se neschovávalo ani na noc. Ale tento plán se splnit nepodařilo. Bylo rozhodnuto hangáry s letadly zničit.

Čím víc se blížila fronta, tim se víc německých vojáků stahovalo do Prahy. Obyvatelstvo se chystalo k povstání, aby se zabránilo zničení města. 2. května předal Pičkar šifru: "Obyvatelstvo Prahy se těší na příchod Rudé armády. Nacisté se také připravují. Na všech silnicích jsou posílené hlídky s těžkými kulomety. Komunistická organizace dokončuje přípravy pro všeobecné ozbrojené povstání. Ikar".

Oddíl majora Krylova dodával bojujícímu obyvatelstvu zbraně: v Chocni, Vysokém Mýtě, Brandýse nad Orlicí byly vážné srážky partyzánů s německými posádkami.

5. května 1945 začalo v Praze ozbrojené povstání. Ačkoli 8. května Berlín padl, Schernerova divize se odklonila od kapitulace.

V ranních hodinách 9. května 4. gardová tanková armáda pod velením generál-poručíka D. D. Leljušenka v sestavě úderné skupiny 1. Ukrajinského frontu, v krátké době těžce překonala 80 kilometrů, vnikla do města a osvobodila jej.

Vzpomínka na události krutých válečných let se nikdy nesmaže a to zejména u lidí, kteří je přežili.
Na slavnostním zasedání choceňské rady byl Boris Petrovič Charitonov zvolen čestným občanem města. Za službu československému lidu byl vyznamenán československým řádem "Partyzánská hvězda" a diplomem Ministerstva národní obrany. Mezi jeho ocenění patří i dva řády "Velké Vlastenecké války" 2. stupně, medaile "Partyzán Velké Vlastenecké války" a výroční medaile k 30. a 40. výročí Vítězství.

Ve městě Vysoké Mýto krátce po válce umístili na Pražskou bránu pamětní desku: "V těchto místech od února do května 1945 bojoval partyzánský oddíl majora Krylova. Skutečné jméno Charitonov."

[Laďuša]

Tak to jo. Ale po válce se mohlo teda vrátit k jeho jménu.

[Crocodile]

V okolí je znám pod označením Krylov, tak se u toho zůstalo. Od dědy mám knížku Zápisky rozvědčíka (má čestné místo v knihovničce), kterou Charitonov napsal po válce. Hodně zajímavá, popisuje vše co se dělo tady v okolí, skupina Krylov se dokonce v areálu budoucího JZD skrývala jeden den před němci, kteří prohledávali vesnici.
Charitonov i po válce do okolí jezdil na návštěvy, naposledy tu byl v roce 1985 při 40. výročí

Doteď se konají v lese u hrobu Aleksandra Bogdanova každoročně setkání. Bogdanov zahynul pod kulometnou střelbou při "krádeži" německého letadla na choceňském letišti. Na budově letiště má pamětní desku.

V lese nedaleko Maklakovovy chalupy, který zde zůstal po 1. světové válce, a který pomáhal za Velké vlastenecké rozvědčíkům, si po roce 1968 postavila sovětská armáda malou střelnici...
...prostě okolí má svou historii. A JZD zažívá taky určitým směrem obrození/záchranu, ikdyž trochu jiným směrem než byl účel areálu původně